První noc v novém "bytě" aneb dobrodružství začíná

Fuu, tak jsem se zas, po téměř měsíci, přiměla sednout a něco napsat.

...Ne, rozhodně to není v rámci prokrastinace!

(Wow, prokrastinovat po prvním týdnu a dvou dnech školy.. *zatleskej si Bee!* :D )

18. září večer se konal zápis předmětů. Už to byla taková malá zkouška, kdy jsem čekala už 10 minut před sedmou večer u notebooku, na každé liště jeden z předmětů a když odbila sedmá, začalo zběsilé klikání dle doporučení starších ročníků. Pak přišly jen výčitky, psaní prosebných mailů, zda by mě někde nevzali nad počet a šílená bolest hlavy. :D Ale jako musím říct, že ve výsledku mám přesně to, co jsem si předem naplánovala. I když to bolelo! ._.

Každopádně jak už jsem psala posledně – 27. září mě čekalo velké stěhování. Upřímně to všechno teď strašně rychle utíká a já už pomalu nevím, co je zrovna za den. Přijde mi to všechno, jako by to bylo včera, ale zároveň jako by to bylo už strašně dávno. Vím, nedává to smysl, ostatně jako téměř všechno ohledně mojí osoby. Asi si holt budete muset zvyknout. :/

Protože nebylo oficiálně možné nastoupit na kolej ve Státní svátek (28.9.) rozhodla jsem se to tak nějak prubnout a dojela jsem napřed sama (jakože "Velká holka") vyplnit všechny potřebné dokumenty a věci mi rodiče dovezli až další den. Předem jsem věděla, že tam prvních pár dní budu sama, protože mě moje spolubydlící kontaktovala s tím, že se ještě zdrží nějakou chvíli doma. (Ok, ne že by mi to vadilo :D I když je nakonec fakt v pohodě, za což jsem dost ráda.)

Už ve vstupní hale mě čekal první šok – aneb když se nějaký chlapec ptá paní na vrátnici, kde zapadá Slunce. Prostě: "Víte, ono tam teď svítí na jednu postel a na tu druhou ne a mě zajímá, kde zapadá, abych si mohl vybrat postel" "Tak když vychází tady, tak zapadá na opačné straně" *rukou naznačí*... "A jste si jistá? Není tam nějaké zakřivení? Víte, výběr strany pokoje je strašně důležitý." ... A v tomhle duchu se rozhovor nesl další asi 3 minuty, protože to chlapec pořád nechápal.

:D A vy tam jen tak stojíte ve frontě na kolejenku a v duchu přemýšlíte nad tím, kde to sakra máte příští, minimálně rok, bydlet... :D

První týden v Praze mi přišel jako jeden velký zážitek. Jakožto "moravák" jsem byla už předem vyzvána, zda nedovezu nějaké vínko.. :D No a co bych nedovezla, žj?  Tím, že jsme se nastěhovaly se spolužačkami, které jsem vlastně potkala už na seznamovacím kurzu, ve stejný den, jsme měly dostatek příležitostí kamkoli zajít. Ve výsledku to znamenalo výlet tam a onam, pokaždé vínko případně aspoň střik ve flašce v batůžku. Slovo dalo slovu a většinou se končilo uprostřed noci někde v centru, užíváním si výhledů na řeku či jiných krás Prahy osvětlené pouličními lampami.

Poznatek #1: V Praze se na Vás všichni usmívají – i když nadávají. Aneb nějaký super vyhazovač, co donutil důchodkyni v Lidlu vyndat celý nákup a u toho se jen usmíval. Ale ne, vážně mi přijde, že všude kam přijdu, jsou všichni strašně milí a nápomocní. Jak řekl můj nový spolužák (vozíčkář) "Škola je sice bezbariérová, ale když jsem viděl sklon té rampy, chtělo se mi brečet. Lidi jsou tu ovšem zlatí, vždy mi automaticky s úsměvem pomůžou.

Poznatek #2: V Praze jsou všichni hubení – protože za blbost se platí, a když si spletete výstup z metra, jdete většinou o xy metrů více, než jste původně zamýšleli. Případně něco nejede tam, kam si přesně přejete, takže si můžete vybrat mezi chůzí a čekáním na jiný spoj – většinou vyhraje chůze, protože je tu vše kousek, ale když se k původnímu kousku přičte jiný kousek a k němu další, docela se nachodíte... :D Takže první dny v Praze vypadaly asi tak, že kamarádčin telefon naměřil průměrně 12km chůze denně. A moje nohy se tvářily, že odpadnou.

Poznatek #3: V Praze je pořád co dělat – Ať chcete či ne, vždycky se někde objeví párty, na které nesmíte chybět či výstava, kterou prostě musíte vidět. Obzvláště když je to zadarmo, je účast prostě vaší povinností! :D Takže jsem hned v prvním týdnu tady stihla: navštívit 3 studentsko/hipsterské kavárny, výstavu Nervous Trees v Rudolfinu (na které byl ten samý den i Orlando Bloom! :D Doporučuji!), Pražský hrad, koncert kapely Wohnout (Strahov fest), klub na Václaváku, Náplavku (mockrát), fakultní akce, tunu nákupních center (protože i držák na tužky z IKEY je na koleji strašně důležitý ._.) a o noci strávené u kamarádky na úplně jiné koleji radši nemluvě (aneb když jste líní se v noci vracet na tu vaši L )

Nutno dodat, že rozhodně nejsem ten typ, co by chodil každý pátek na nějaké akce. Přece jen stále preferuji komfort 4 stěn svého pokoje. Takže to, co teď zažívám, je docela jízda – Myslete si, co chcete! :D

Každopádně od 2. řijna mi do mého bohémského života pronikly první přednášky. Speciálně první přednáška z Teorie práva – aneb multidimenzionální fenomén profesora Gerlocha! Co bych byla za studenta pražských práv, abych tohle nezmínila. Představte si největší přednáškovou místnost, jakou si představit dovedete, zaplněnou k prasknutí studenty, nejen prvního ročníku, kteří propadají jásotu a ovacím po cca 20 minutách přednášky, když profesor Gerloch konečně vysloví svou větu, to jest: "Právo je multidimenzionální fenomén" ... nutno dodat, že po téměř minutové vřavě se starší ročníky balí a odchází pryč. (Dle mého názoru docela neúcta k profesoru, ale tak tradice je tradice. :D )

Tento týden mi začaly už i první semináře a zatím teda musím říct, že spokojenost největší.

Miluju Prahu, svoji fakultu, vyučující, kolektiv kamarádů, oslovení "kolegyně", kolej

... a když je hlad, tak i instantní čínskou nudlovou polívku! :D

Asi poprvé v životě mám pocit, že jsem někde, kam patřím. I když jsem o tom zezačátku dost pochybovala. Přece jen: "Maturuje z fyziky a jde na práva, kdo to kdy viděl!" Taky jsem dost ztracená v dějinách čehokoli, politologii a občas si tajně přeju, aby začali mluvit radši o speciální teorii relativity. :D Dnes ráno jsem ale seděla s kamarádem v patře a koukala dolů do takového "atria" budovy, kterému se, pro jeho vzhled, říká bazén, a poznávala jsem tam své nové kamarády a jen jsem přemýšlela nad tím, že jsem snad nikdy v životě neměla tolik lidí kolem sebe, kteří by byli ochotní se mnou někam jít, dát si sraz před přednáškou či se prostě úplně normálně bavit o čemkoli.

Možná že "všechno zlé" je přece jen pro něco dobré...

Tím bych už asi mohla pro dnešek končit. Vážně bych měla psát častěji, protože je tolik myšlenek a věcí, co bych chtěla zmínit, ale na druhou stranu tu nemůžu psát romány, žj. :P

Takže pac a ocas,

Bee ♥ 

P.S. Miluju ten výhled tady! ♥♥♥