Nový začátek

Říká se: "Když se jedny dveře zavřou, druhé se otevřou."

Po pěti letech jsem se rozhodla k tomuto riskantnímu kroku. Vyjít ze zavedeného stereotypu, přestat si nechávat srát na hlavu od přetvařujících se kamarádů a prostě zkusit žít tak nějak nanovo, podle sebe a nikoho jiného.

Bude to nějaký cca půlrok zpět, co jsem vydala poslední článek na svém bývalém (dnes již neexistujícím) blogu. Upřímně mi to psaní dost chybělo, ale nelíbil se mi formát článků, do kterých mě tak nějak moje předešlá životní situace zavedla. Plačtivé články o rozchodech, křivdách a nepravdě – už nechci, děkuji. I proto jsem se rozhodla začít s blogem úplně nanovo.

Za tu dobu, co jsem tu nebyla, se toho docela dost událo. Maturita, přijímačky, brigády, koncert ...

K některým z těchto témat bych se ráda aspoň částečně vrátila v takových "flashbacích" (rychlých ohlédnutích zpět). Přijde mi, že i když to bude tak trochu s křížkem po funuse, pořád se mi naskytlo pár kuriózních situací, ze kterých by mohlo vzniknout vcelku pěkné počtení pro vás ostatní. :D

Jinak samozřejmě tento blog nebude pouze o ohlížení se zpět. :P

Vzhledem k tomu, že se mi nakonec povedlo dostat se na svá (snad i) vysněná práva, čeká mě za ani ne dva měsíce velké stěhování, kdy budu nucena opustit svoji rodnou jihomoravskou hroudu a vydat se napospas naší stověžaté matičce Praze. Upřímně nedokážu vůbec rozpoznat, jestli se víc těším, nebo bojím. Každopádně to bude jízda! O.o

Jo a taky jsem se ještě před tímto velkým životním krokem rozhodla udělat si řidičák, což je taky docela zážitek. (Nebo spíš mě k tomu rodiče donutili, ale uznávám, že mě to po čase začíná docela i bavit.) Zrovna dnes jsem měla nějakou 6. jízdu – to jsem tak nějak v půlce. Asi jako když dojdete na místo a instruktor vám řekne, že dneska budete muset zvládnout důležitou misi. Pak z něj vypadne, že byl ráno v lidlu, kde se mu moc líbila nějaká bunda v akci a že si ji chtěl koupit na motorku, ale neměl u sebe dost peněz. Tak mu ji tam prý nějaký pán odložil, ale že ji musíme jet hned vyzvednout a to navíc tak, aby nás pan vedoucí autoškoly neviděl, aby neměl kecy. :D No sranda.. Občas vzpomínám na takové ty nálepky "Nemluvte za jízdy s řidičem", když mi tam pan instruktor celou hodinu a půl vypráví o svém sbírání magnetek z hradů a zámků a dřívějším ježdění po koncertech a pak se mračí, když nestíhám rozjezd do kopce na světelné křižovatce. (Tímto se omlouvám všem, které jsem zdržela a zároveň děkuji, že mě nikdo od mé třetí jízdy už nikde nevytroubil!)

Takže tak...

Předem vám chci říct, že kvalitu článků zaručit opravdu nemůžu a mám takový pocit, že se ani těm pár depresivním kouskům v budoucnu nevyhnu. Sice se tu o své zážitky budu dělit s vámi, jenže ve výsledku mi stejně přijde nejdůležitější psát hlavně pro sebe. Jeden by nevěřil, jak moc uklidňující takové psaní může být. Člověk si potom kolikrát i dost věcí uvědomí, když to má takhle černé na bílém. Asi mi to vážně chybělo... :D

A jaký vztah k psaní máte vy? Co vás k tomu vede?

Píšete hlavně pro lidi nebo pro sebe?